Jak jsme společně tvořili KOŠŤÁTKOVÉ PRAVIDLO

metoda RWCT – Plánování pozpátku

Cíl: dovést děti k poznání, že uklízet musíme ne proto, že to maminka nebo paní učitelka chce, ale proto, že to všichni potřebujeme k tomu, abychom si mohli spokojeně hrát.


Bylo, nebylo, na jednom sídlišti žila rodina.

Mohl by mi někdo říci, co si představuje pod slovem rodina?
Děti reagovaly, ale hodně jich říkalo: maminka a tatínek. Teprve postupně jsme přidali děti, a nakonec padlo i slovo příbuzní.

Ano. Maminka, tatínek a dítě. Maminka s tatínkem měli jenom jednoho kluka. Jmenoval se Petr a bylo mu asi tak jako některým z vás. Kolem 5 let. Chodil do školky a byl to docela milý kluk. Zlobil tak akorát.

Děti, jak asi takový kluk zlobil? Co mohl dělat?
Tady jsem kupodivu narazila a debata se rozvíjela jen velmi pomalu. Děti si zřejmě nepřipouštějí, že i ony někdy zlobí. Nejčastější odpověď byla, že se asi Petr nechtěl oblékat nebo, že nechtěl uklízet rozházené hračky.

Petr někdy seděl nad jídlem, odmlouval mamince, ale hlavně strašně nerad ve svém pokojíčku uklízel. Moc rád stavěl z lega, nebo stavěl dráhy pro svá autíčka, docela rád....

Děti, poraďte mi, co všechno a s čím vším si mohl Petr ve svém pokojíčku hrát? S čím si hrajete vy?
Rozvíjíme debatu. Zde děti neměly problém, každý chtěl přispět „svou troškou do mlýna“.

Maminka Petrovi občas řekla, že by si své věci měl uklidit, ale Petrovi se zkrátka nechtělo. Jednoho dne, se z Petrova pokoje ozval hlasitý křik a bědování. Maminka přiběhla z kuchyně, protože se náramně lekla...

Prosím vás, co se asi tak mohlo Petrovi stát? Proč křičel?
I tady se debata celkem pěkně rozvinula, ale většina dětí si myslela, že odněkud spadl, uhodil se a předháněly se v tom, aby vymyslely co nejzvláštnější situace a zranění. Například pád ze skříně, ustřihnutý prst, zlomenou nohu a podobně.

Já vám řeknu, co se stalo. V Petrově pokoji byl velký nepořádek. Na zemi se válely dílky ze stavebnic mezi autíčky, pastelkami, různými papíry, mezi tím bychom mohli najít i ponožky, zmuchlané kapesníky, kuličky, knížky, zkrátka hrůza. Mezi tou spouští seděl Petr, zlostí byl celý červený, mával rukama a chrlil ze sebe...“Kde mám ten dílek, co potřebuji, stavím dárek k narozeninám. Měla to být raketa, která bude i jezdit. Je pro kamaráda Honzu, v neděli jsem pozván na narozeninovou oslavu ááááááááááááá“.

Děti, co myslíte, že řekla maminka, když nakoukla do pokojíku?
Téměř všechny děti si myslely, že maminka se zlobila a řekla, ať si v pokojíku uklidí a přestane vyvádět. Jen jedno z děvčat mělo nápad, že mamince bylo Petra líto, a že mu nabídla pomoc při úklidu a hledání ztraceného dílku.

Představte si, že maminka se ani trochu nezlobila. Ona se dokonce na Petra usmála, tiše zavřela dveře a Petra tam nechala. Petr byl zoufalý. Na kamarádovi Honzovi, mu moc záleželo. Chtěl mu udělat radost a věděl, že jezdící raketa je ten správný dárek.

Co asi tak Petr udělal?
Tady byly děti zcela jednotné. Petr začal uklízet.

Ano. Moc se Petrovi do úklidu nechtělo, ale když viděl, že křik a vztekání mu nejsou nic platné a nikdo mu nepomůže, do úklidu se dal.

Děti, našel Petr ztracený dílek a dokončil svou raketu?
Děti trochu váhaly. Odpověď, že Petr dílek našel, nepřišla hned a s jistotou. Nakonec se ale děti přiklonily k tomu, že Petr dílek našel.

Děti, představte si, že Petr ten potřebný dílek nenašel a jeho raketa se bez něj nemohla pohybovat. V pokojíčku teď bylo vše na svém místě, vypadalo to tam moc pěkně, ale Petrovi to nebylo nic platné. V duchu si sliboval, že bude na své věci dávat lepší pozor, a přece jen si bude v pokojíku uklízet. Stále mu však vrtalo hlavou, kde by ten poslední, důležitý dílek mohl být. Hledal všude. Byl páteční večer a k Honzovi měl jít až v neděli, třeba ho najde zítra. Když se ráno probudil, nevěřil svým očím.

Co Petra překvapilo?
Hodně dětí si myslelo, že u postele ležel ten ztracený dílek. Jedna z dívek si myslela, kdo ví proč, že se Petr přenesl do budoucnosti. Zřejmě vliv hvězdných válek. Ale v tomto okamžiku dětem fantazie došla, žádné další nápady už nepadly.

To jste neuhádly. V pokojíku byl znovu strašlivý nepořádek. Vypadalo to, jako by včera vůbec neuklízel! Co to je? Petr se štípal do tváří, jestli se mu to náhodou nezdá, ale nezdálo.
Maminka nakoukla k Petrovi, aby ho zavolala na snídani a jenom si nad tím nepořádkem povzdechla. „Maminko, to jsem neudělal já, to...“
Tentokrát se maminka už neusmála, ale zamračila. „Petře, nelži.“
Petr byl zdrcený. Přemýšlel, co je to za záhadu. Přece když šel večer spát, pokojík byl uklizený.

Děti, máte nějaké vysvětlení?
V odpovědích dětí figurovala nejrůznější strašidla, počínaje bubákem, čarodějnicí, kouzelníkem a čertem. Všechna ta stvoření byla v očích dětí zlá. V tomto okamžiku děti prožívaly docela silné emoce.

Petr uvažoval, že nepořádek někdo udělal, když usnul. Umínil si, že si lehne, ale neusne. Bude dávat pozor, co se bude dít. A dělo se. Jen Petr zavřel oči, kde se vzal, tu se vzal, odněkud vyskočil maličký skřítek a začal rozhazovat věci z poliček a šuplíků.
Petr vyskočil z postele. „Kdo jsi, a proč mi tu děláš nepořádek?“
„Jé, ahoj Petře, já jsem skřítek Nepořádníček a dělám ti tu nepořádek, protože ty máš přece nepořádek rád.“
„Já, že mám rád nepořádek?“, divil se Petr.
„No jasně, vždyť tady pořád byl a vůbec ti to nevadilo.“, a skřítek dál rozhazoval věci po zemi, Petra si vůbec nevšímal.
„Tak dost! To by stačilo.“ Petr vzal do ruky kšiltovku, která se mu zrovna válela u nohou, nabral do ní skřítka a upřeně se mu zadíval do očí. „Skřítku, já ve svém pokojíku nechci mít nepořádek. Je to jasné? Budeš se muset odstěhovat někam jinam.“
Petrovi při těch slovech bylo trochu úzko. Nevěděl, co na to skřítek řekne.

Děti, jak to asi dopadlo?
Děti byly celou situací trochu zaražené. Už jsem je radši dál nenapínala a pokračovala jsem.

Dopadlo to dobře. Skřítek se na Petra krásně usmál a z malé kapsičky vyndal ten ztracený dílek, který Petr tak zoufale hledal. Potom vyskočil z čepice, zamával Petrovi a byl ten tam.
A vy děti si teď dávejte pozor, aby se skřítek Nepořádníček nenastěhoval do pokojíku k vám.
A jak je to u nás ve školce? My, ve školce máme hračky, které jsou pro všechny děti společné. Aby se nám nerozbily nebo nepoztrácely, máme pro ně místo, kam je ukládáme a kde je každý vždy najde.

CO VY NA TO??? Proč ve školce musíme po každém hraní hračky vrátit na své místo.
Tady už děti problém neměly. Příběh jim dal odpověď, proč je dobré hračky uklidit. Padly i odpovědi typu, abychom o hračky nezakopli, abychom je nerozšlápli, aby se nám nerozbily a podobně.

ZÁVĚR
Ukázala jsem dětem obrázek, na kterém bylo namalované košťátko. „Obrázek pověsíme k ostatním obrázkovým pravidlům. Je to KOŠŤÁTKOVÉ PRAVIDLO, a to bude všem dětem připomínat, jak je důležité po sobě vždy uklidit.“

MĚSTO POCITŮ – ČTENÍ S VÝTVARNOU ČINNOSTÍ

pomůcky

Vodové barvy, štětce, kelímky s vodou, lepidla, pozvánky, tváře, které vyjadřují emoce, Strach má barvu modrou, smutek červenou, štěstí žlutou a na posledním, zeleném, je usmívající se děvčátko – cca 8 x 8 cm. Na velké čtvrtce (klidně A1, ať se děti mohou štětcem „rozmáchnout“) budu mít předkreslené obrysy čtyř domů (kolik skupin, tolik čtvrtek).
Děti si do skupin rozdělím cíleně, ideálně po čtyřech dětech.

Evokace

Vezmu bubínek a udávám dětem rytmus s těmito slovy: BĚHÁME, BĚHÁME, MÍSTEČKO SI HLEDÁME (několikrát opakuji), slova zakončím silným úderem do bubínku s příkazem STOP nebo SED, LEH, LEH NA ZÁDA a podobně. Tempo zrychluji a zpomaluji. Pokud hru potřebuji již ukončit, vydám povel leh na záda a zavřít oči. Obejdu děti a na břicho jim položím barevné tváře postav z příběhu – cca velikosti 8 x 8 cm (žlutého pana Šťastného, modrého pana Stracha, červenou paní Smutnou a zelenou Nisi).
V další fázi hry budou mít děti za úkol sestavit skupiny po čtyřech tak, aby ve skupině byly zastoupeny všechny čtyři tváře, aby tam nechyběla ani jedna z barevných variant. Jako nápovědu mám tyto čtyři barevné tváře umístěny na tabuli.
Každá skupina ode mne dostane čtvrtku s předkreslenými domy, barvy, štětce, lepidlo a kelímky na vodu. Najdou si místo ve třídě (u stolu, na zemi…).

Cíl: uvědomovat si příjemné a nepříjemné citové prožitky

Začínám číst příběh.

Město pocitů

Bylo, nebylo, v dalekém městě žili lidé v krásných barevných domech. V modrém domě bydlel pan Strach.

Kdo ve skupině má modrého pana Stracha, nalepí si ho na první domeček.

Pokračuji v četbě:
V červeném domě žila paní Smutná,
Kdo ve skupině má červenou paní Smutnou, nalepí ji na druhý domeček

Pokračuji v četbě:
ve žlutém pan Šťastný,
kdo ve skupině má pana Šťastného, nalepí si ho na třetí domeček

Pokračuji v četbě:
No a v zeleném domku bydlela slečna Nisi.
Na poslední domeček si nalepte usmívající se děvčátko. To je Nisi.

Pokračuji v četbě:
Pan Strach byl skoro pořád zalezlý ve svém modrém domě. Nerad chodil ven. Pokaždé se bál, že když půjde ven, něco zlého se mu stane. Že na něj třeba spadne strom nebo že se mu mravenci budou posmívat. Taky by mohla přijít bouřka a mohl by ho zasáhnout blesk! Pan Strach se neustále něčeho bál, a tak raději zůstával doma.

Ten ve skupině, kdo má modrý dům ve kterém žije pan Strach, si nad něj namaluje černý mrak.

Pokračuji v četbě:
Paní Smutná, která žila v červeném domě, v jednom kuse plakala. Někdy se procházela kolem svého domu, ale nechtěla chodit moc daleko, protože si myslela, že trávu bolí, když se po ní šlape, a bylo jí to líto. Když se pak vracela domů, musela se zase rozloučit se stromy a květinami, které cestou potkala, a plakala, že se jí bude stýskat. Všechno ji rozesmutňovalo. A tak trávila dny sama doma a plakala.

Ten ze skupiny, kdo má červený dům ve kterém žije paní Smutná, si nad něj namaluje mrak, z které ho prší

Pokračuji v četbě:
Ve žlutém domě bydlel pan Šťastný. Vždycky měl veselou náladu, usmíval se a žertoval. Byl tak šťastný, že se vůbec nezajímal o nikoho jiného než o sebe. Chtěl se prostě jenom radovat a smát. Byl se svým životem spokojený a přišlo mu, že žádné další lidi k životu nepotřebuje. A tak trávil čas sám, usmíval se a vyprávěl sám sobě vtipy.

Ten ze skupiny, kdo má žlutý dům ve kterém bydlí pan Šťastný, si nad něj namaluje sluníčko

Pokračuji v četbě:
V posledním domě žila slečna Nisi. Byla ve městě nová, teprve nedávno se přistěhovala. Přivezla si s sebou kufr plný barevného oblečení a buchty, které jí babička upekla na cestu.

Ten ve skupině, kdo má domeček zelený, si nad něj namaluje srdíčko.

Pokračuji v četbě:
Po pár dnech, když se Nisi v zeleném domečku zabydlela, začala přemýšlet o tom, že by se měla seznámit se svými sousedy. „Měla bych jít ven a představit se jim. Nebo bych je mohla všechny pozvat k sobě na návštěvu…“ Ten nápad se jí zalíbil. A tak Nisi připravila pozvánky, namalovala na ně pěkné obrázky, a napsala: „Ahoj, já jsem Nisi a jsem ve městě nová. Moc ráda bych se s vámi seznámila. Zvu vás všechny k sobě na oběd, v sobotu v jednu hodinu. Uvařím něco dobrého a uvidíte, že bude zábava!“ Pozvánky rozeslala a už se těšila, až k ní všichni přijdou na návštěvu.

Rozdám dětem předem připravené pozvánky, které si děti dozdobí a nalepí do domečku.

Pokračuji v četbě:
V sobotu Nisi uklidila a vyzdobila svůj zelený domek, uvařila výtečné jídlo a přichystala i nějaké sladké dobroty.

Kolem zeleného domku, kde bydlí Nisi, namalujte několik květin. Nisi přece chtěla mít pro hosty dům co nejhezčí.

Pokračuji v četbě:
Hosté přišli. Pan Strach z modrého domu, paní Smutná z červeného a pan Šťastný ze žlutého domu.

Každý si namaluje cestičku směrem k domu malé Nisi. Pan Strach modrou, paní Smutná červenou, pan Šťastný žlutou barvou. Cestička povede z každého domu až do zeleného domu malé Nisi. To znamená, že k domečku malé Nisi povedou tři cesty. Modrá, červená a žlutá.

Pokračuji v četbě:
Všichni se dobře najedli a po jídle si povídali.
Pan Strach vysvětloval, jak nerad chodí ven, protože se všeho bojí a má strach, že se mu něco stane. Paní Smutná vyprávěla, jak pořád pláče a ze všeho je smutná. No a pan Šťastný říkal, že si přijde tak spokojený, že nikoho nepotřebuje.

Nisi všechny pozorně vyslechla a pak se rozhodla, že řekne také něco o sobě. „Když jsem ještě žila tam, co předtím,“ začala, „dostala jsem nabídku přijet sem a pracovat tady. Byla jsem z toho tak nadšená, že jsem se cítila úplně jako pan Šťastný. Kamarádi se se mnou přišli rozloučit, ale mě to vůbec nezajímalo, protože jsem myslela jen na to, jak to tu bude úžasné. Ale nakonec mi bylo líto, že se s nimi dlouho neuvidím.“ Pana Šťastného velmi zaujalo, že měl někdo podobné pocity jako on.

Všichni si nad svými domečky namalujte sluníčko

Pokračuji v četbě:
Nisi pokračovala ve svém vyprávění: „Když jsem si ale uvědomila, že se musím přestěhovat tak daleko, byla jsem z toho smutná. A plakala jsem a plakala a cítila jsem se úplně stejně jako paní Smutná. Naštěstí mě babička utěšila, pomohla mi zabalit kufr, upekla mi buchty na cestu a všechno bylo hned lepší.“ Paní Smutná byla ráda, že není sama, kdo někdy pláče.

Všichni si nad svými domečky namalujte mrak, ze kterého prší

Pokračuji v četbě:
„No, a když jsem přijela sem, nikoho jsem tu neznala a všechno pro mě bylo cizí.“ povídala Nisi. „A tak jsem se trochu bála, docela jako pan Strach. Taky jsem se bála chodit ven. Ale pak jsem uspořádala tohle setkání, poznala nové přátele a už se nebojím.“ Panu Strachovi se ulevilo, když zjistil, že není jediný, kdo se něčeho bojí.

Všichni si nad svými domečky namalujte černý mrak

Pokračuji v četbě:
Nakonec pověděla Nisi svým novým přátelům: „To, jak se cítíte, je normální a neměli byste kvůli tomu zůstávat doma. Jak vidíte, můžete se sejít ostatními a o svých pocitech si s nimi popovídat. Když se někomu svěříte s tím, co vás trápí, budete se cítit lépe.“

Namalujte nad svými domy srdíčko

Pokračuji v četbě:
Hosté se rozloučili a poděkovali Nisi, že je pozvala. Slíbili si, že už nebudou žít každý sám a že se se svým trápením budou navzájem svěřovat, aby jim bylo líp.
Všichni z městečka, včetně Nisi, byli velmi rádi, že se den tak vydařil a že získali nové přátele. Přátele, kteří se někdy cítí podobně jako oni. Přátele, se kterými můžou o svých pocitech mluvit.

Kolem cest a domů namalujte květiny a můžete si svůj domeček přetřít barvou, která k němu patří. Pan Strach má dům modrý, paní Smutná červený, pan Šťastný žlutý a Nisi zelený. Můžete si ho i dozdobit, podle svého uvážení. To už nechám na vás.

Teď se na svůj výkres podívejte. Nad domy máte nakreslen černý mrak, mrak, ze kterého prší, sluníčko a srdíčko.
Co myslíte, co jsme společně objevili??
Jste někdy smutní, nebo máte strach, nebo jste šťastní? Poradíte se, když máte strach…?
Podle reakce dětí rozvíjíme debatu.

SPOLEČNÁ KNIHA

Cíl

Projít cestu od výroby papíru až ke vzniku knihy.

Výstupy

už vím, proč třídíme odpad
už vím, proč mám šetřit papírem
už vím, proč sbíráme starý papír
už vím, kolik práce stojí za vznikem knihy

Výsledný produkt

Společná kniha a radost z toho, že jsem se na jejím vzniku podílel.

Pomůcky

Staré noviny, plastové lahve, igelitové tašky, přepravky, reflexní vesty, nákladní auta, polštáře, prádelní šňůra, vařečky, žíněnka, čisté papíry, pastelky.

Metoda

Plánování pozpátku (RWCT) + prožitkové učení.

Realizace

Po celé třídě rozházím zmačkané noviny, plastové lahve a igelitové tašky. Ptám se dětí, zda třídí doma odpadky a zda vědí, proč se odpadky třídí a co se s odpadem dále děje. Nad tématem chvilku diskutujeme. Odpovědi dětí upřesním a doplním. Zdůrazním, jak je důležité šetřit papírem, protože tím chráníme naše lesy.
Následně vysvětlím dětem, že v této chvíli jsme pracovníky komunálních služeb. Oblékneme si reflexní vesty (vysvětlíme si, proč si je oblékneme) a dáme se do úklidu.
Děti se rozběhly po třídě a třídily odpad do připravených přepravek.
Nyní změníme profesi, říkám. Nastupují řidiči nákladních aut, kteří odvážejí odpad do továren na jeho zpracování. Na můj pokyn si každý našel polštář, to bude naše nákladní auto, a začal odvoz odpadků.
Děti nakládaly odpad na svá polštářová auta a odvážely ho na určené místo. Řidiči jezdili po vyznačených trasách (natažená prádelní šňůra) a pod mým dohledem dodržovali dopravní předpisy.
Když bylo rozvezeno, děti se proměnily na zaměstnance továrny na zpracování papíru. Sesedli jsme si kolem přepravek.
Děti trhaly papír na co nejmenší kousky, pak jej jako mlely a míchaly v obrovských míchačkách-přepravkách.
Vzniklou kaši "dělníci" nasypali do lisu (pod velkou žíněnku) a začali lisovat. Přebíhali přes žíněnku, pečlivě pěchovali.
Nezapomněli jsme si připomenout, že lis je nebezpečný stroj, kde se musí dodržovat bezpečnostní pravidla. Proto lis obsluhuje vždy jen vyškolený pracovník.
Pod žíněnku jsem nenápadně podstrčila čisté listy papíru a tak, když děti opatrně lis nadzdvihly, čisté papíry tam našly.
Sedli jsme si do kruhu a radili se, co s takto vyrobeným papírem uděláme. S mým návrhem, že by bylo hezké, kdyby každý namaloval na "vlastnoručně" vyrobený papír obrázek, děti souhlasily a hned se daly do kreslení. Na závěr jsme si obrázky společně prohlédli. Obrázky jsem od dětí vybrala a uložila do desek.

Další den

Při odpolední relaxaci na polštářcích jsem vyndala obrázky dětí z desek. Obrázky jsme si znovu prohlíželi. Děti vysvětlovaly ostatním co na obrázku je, co vlastně namalovaly. Moc jsem dětem obrázky chválila a navrhla jsem jim, že by byla škoda tak krásné obrázky nevyužít, že bychom si mohli z nich vyrobit společnou knihu. Můj nápad děti nadchl. Hned jsme se radili co a jak. Domluvili jsme se, že v prvé řadě je potřeba ještě na obrázcích zapracovat. Doplnit detaily, obtáhnout obrázky fixem, eventuálně lépe obrázek vybarvit, popřípadě dokreslit titulní stránku a podobizny všech ilustrátorů.
Vysvětlila jsem dětem, že teď se z nás stali ilustrátoři. Než ilustrátor, který dostal za úkol nakreslit obrázky do některé nové knihy, je se svým obrázkem spokojený, stráví nad ním mnoho hodin.
Během dalších dnů děti na svých obrázcích po chvilkách pracovaly, vylepšovaly je. Nikoho jsem nenutila, kdo chtěl, ten se přišel poradit. Nikam jsme nespěchali, vše probíhalo ve velké pohodě.
Konečně přišel den, kdy všechny obrázky byly hotové. Znovu jsem, teď už precizní obrázky při odpolední relaxaci na polštářcích vyndala z desek. Rozložila jsem je na koberci. Řekla jsem dětem: "obrázky máme, ale pokud chceme mít knihu, musíme se z ilustrátorů přeměnit na spisovatele. Musíme vymyslet příběh".
Začali jsme vymýšlet. Různě jsme přehazovali obrázky a snažili jsme se, aby vznikl podle obrázků smysluplný příběh. Trochu jsem dětem pomáhala vhodně volenými poznámkami. Příběh jsem nahrávala na diktafon, abych vzniklý text mohla doma zpracovat a vytisknout. Několikrát jsme si nahraný příběh přehráli a doplnili a vylepšili. Děti tato činnost velice bavila.
Doma jsem podle nahraného příběhu text přepsala, trochu upravila, doplnila a vytiskla. Pak už nastala konečná fáze. Obrázky jsem i s textem zalaminovala a jednotlivé listy svázala. Kniha byla hotová.
Z knihy jsme měli radost všichni. Vznikla hra na knihovnu. Sestavili jsme si pořadník, podle kterého si děti půjčovaly knihu domů, aby se pochlubily svým blízkým. Zkrátka vše běželo jako v opravdové knihovně.

Následně

V dalších dnech jsme se k tématu KNIHA vraceli. Děti sdělovaly ostatním, jaké reakce vyvolala kniha u rodičů, babiček, sourozenců. Samozřejmě jsme slyšeli jenom chválu a nadšení. Někteří rodiče si knihu dokonce kopírovali nebo fotografovali.
Také jsme se vrátili zpět a připomněli jsme si, kolik práce a úsilí stojí za vznikem knihy. Kniha je náš kamarád a je nám stále k dispozici. Proto bychom se k ní měli chovat pěkně.

Projekt jsme zakončili výzvou

Přines a představ ostatním svou/své nejmilejší knihu/knihy.
Děti po celý týden nosily knihy, každý pak dostal při odpolední relaxaci na polštářcích prostor, aby knihu, popřípadě knihy, představil a stručně popsal o čem kniha je. Z každé knihy jsme si přečetli krátký úryvek.

Hodnocení

Z reakcí dětí vyplynulo, že ve většině domácností se odpad třídí. Většinou se jednalo o papír a plasty. Co se děje s odpadem dál, k tomu jsme se dobrali až společně. Děti byly překvapené, co vše se dá z odpadu vyrobit. Dokonce i papír na novou knihu. Uvědomily si, že i my můžeme přispět k ochraně přírody už jenom tím, že budeme šetřit papírem a pomáhat s tříděním odpadků. Získaly jiný pohled na své knihy. Poznaly, že cesta knihy až ke svému čtenáři je dlouhá a stojí za ní práce mnoha lidí a různých profesí. O to větší radost měly z naší společné knihy.

Jaro 2014

MYŠLENKOVÁ MAPA, E-U-R

Co je to myšlenková mapa

Myšlenková mapa je grafické uspořádání klíčových slov doplněné obrázky, vyznačující vzájemné vztahy a souvislosti. Může být využívána k učení, plánování nebo řešení problémů.

Jak vzniká myšlenková mapa

Do středu mapy nakreslíme klíčový objekt – hlavní téma, kterým se budeme zabývat – jádro myšlenkové mapy. Od něj se pak řetězí další asociační podněty související s tématem (viz. obrázky).

Co je to E-U-R (E – evokace, U- uvědomění, R- reflexe)

Během učení se propojuje v mozku to, co jsme už věděli, znali, mysleli si, představovali, prožili, s něčím, co přichází jako nové.

Záměr

Najít vše, co patří k jaru.

Metoda

Skupinové sdílení + myšlenková mapa – učení na principu E-U-R.

Pomůcky

Flipchart s bublinou uprostřed, stírací tabulky.

Popis činnosti

Děti se rozdělily do 3 skupin. Každá skupina se posadila k jednomu stolečku. Učitelka rozdala všem dětem stírací tabulku, fix a hadřík.

Zadání

Děti, poraďte se mezi sebou a nakreslete na tabulku, co si myslíte, že patří k jaru. Každý ve skupině nakreslí něco jiného, může nakreslit i více věcí, ale pozor! Spolupracujte, raďte se a pracujte tak, aby na každé tabulce byl jiný obrázek (evokace).
Během práce učitelka pomáhala dětem vhodně volenými připomínkami typu: děti, podívejte se z okna, co dělá příroda, co zvířátka, světlo apod.

Následovala malá přestávka na protažení, napití a pak už každá skupina dostala prostor, aby ostatním ukázala, popřípadě vysvětlila a obhájila, co vše společně vymyslela (uvědomění).
Učitelka postupně malovala do bublin vše, co děti vymyslely a společně odsouhlasily, že to je správné a to patří do jara.

Mapa zůstala viset ve třídě, děti si postupně obrázky na mapě vybarvovaly, dívaly se na mapu a tím si fixovaly nové poznatky. V některém z dalších dnů děti dostaly pracovní list, kde měly za úkol vybarvit vše, co patří k jaru. Podobný úkol plnily i pomocí logických tabulek. (reflexe).

VENNŮV DIAGRAM + SKUPINOVÉ SDÍLENÍ

Vennův diagram je tvořen dvěma (nebo větším počtem) částečně se překrývajícími kruhy. Vennův diagram nám umožní zdůraznit rozdíly, které jsme našli v zadání a ukáže nám i společné znaky. Na obrázku uvidíte, jak jsme s touto metodou pracovali.

Záměr

Poznej své tělo zvenku i zevnitř, ujasni si, co tvému tělu prospívá a co mu naopak škodí.

Pomůcky

Encyklopedie, obrázky lidského těla, model kostry člověka, model vnitřních orgánů člověka, logické tabulky, flipchart.

Popis činnosti

Několik dní jsme se zabývali poznáváním lidského těla a to od hlavy až po paty, zvenku i zevnitř. Prohlíželi jsme si obrázky v encyklopediích, rozebírali jsme model kostry člověka a zároveň jsme jednotlivé části těla hledali sami na sobě. Společně jsme poznávali, jak lidské tělo funguje. Pokračovali jsme Vennovým diagramem.
Děti se rozdělily do 3 skupin.

Zadání

Poraďte se a sdělte nám, co si myslíte, že vašemu tělu prospívá, aby bylo zdravé. To znamená, co všechno byste měly dělat, aby vaše tělo dobře fungovalo.
Děti se radily, hlásily nám své myšlenky a Monika vše zakreslovala do Vennova diagramu.

Další fáze – zadání opačně

Vymyslete všechno, co naopak vašemu tělu škodí. Monika opět vše zakreslovala.

Když byly nápady dětí vyčerpány, udělali jsme si malou přestávku na protažení a napití. Po přestávce se děti seskupily kolem flipchartu a diskutovali jsme nad obrázky. Vysvětlovali jsme si například, že když je někdo nemocný a musí užívat léky, což jsou vlastně drogy, v tomto případě tyto drogy našemu tělu neubližují, ale naopak mu prospívají. Nebo dospělí lidé mohou pít za určitých okolností alkohol a také to tělu neubližuje. Trocha sladkostí je rovněž povolena a dívání se na televizi nebo pracovat u počítače v rozumné míře je také fajn. Takto jsme postupovali a uprostřed v překrývajícím se kruhu vznikaly další obrázky. Děti jasně viděly, že některé věci mohou lidem škodit, ale za určitých podmínek i prospívat.

PÁROVÉ SDÍLENÍ

Co je párové sdílení

Děti utvoří páry a na dané téma, zadání, se radí, diskutují, eventuálně hledají odpovědi, které pak prezentují ostatním. Metoda párového sdílení učí naslouchat jeden druhému, podporuje snahu se srozumitelně vyjádřit a to tak, aby druhý v páru mohl sdělenou informaci přednést ostatním, podporuje samostatný řečový projev dětí.

Úvod

V týdnech, kdy probíhají zápisy do ZŠ, se nervozita dětí stupňuje a i děti jinak klidné a vyrovnané propadají určitým obavám. Pokusila jsem se je povzbudit a zvýšit jejich víru v sama sebe pomocí metody párového sdílení.

Motivace

Poslala jsem děti do šatny pro mikiny. Děti mikinami mávaly, třepaly, točily nad hlavou, dál si děti vstrčily ruce do rukávů a takto jsme běhaly po třídě. Děti se pomocí rukávů zdravily a nakonec se dvě mikiny, na daný povel, slepily a už u sebe zůstaly. Tak se mi povedlo vytvořit zcela náhodné dvojice (vyloučila jsem spojení stále stejných dvojic).
Zeptala jsem se dětí, která dovednost je u jednotlivých zvířátek nejdůležitější. Jak to moudrá příroda zařídila? Třeba ryba. Co ta umí nejlépe? A proč to musí umět? Co třeba veverka. Medvěd, zajíc atd. Došli jsme k závěru, že kdybychom do vody hodili klokana, že ten by určitě závod s rybou nevyhrál. Zato by klokana těžko někdo předstihl ve skoku na dálku. Společně jsme si uvědomili, že každé zvířátko umí něco nejlépe a to mu pomáhá, aby v přírodě přežilo.
I každý z nás umí něco nejlépe. Třeba někdo umí krásně malovat, ale o něco hůře zpívat, jiný to má zase naopak, ale to není neúspěch. Chvilku jsme na toto téma diskutovali. Ujistila jsem děti, že až půjdou k zápisu, mohou být zcela klidné. Určitě všichni uspějí.
Ještě jsem jen podotkla, že možná, až budou velcí, dovednost, která je nejvíce baví a v které jsou nejlepší, mohou rozvíjet i v rámci studia a nakonec v ní najít nejen radost, ale i své budoucí zaměstnání.

Párové sdílení

Každá dvojice si na můj pokyn našla místo ve třídě a děti ve dvojici si měly určit, kdo se bude první ptát a kdo bude odpovídat. Otázka zněla: „Jakým zvířetem byste na světě chtěly být a PROČ?“ Informaci pak ten, kdo kamaráda vyslechl, sdělil ostatním.
Po krátké „mikinové“ přestávce, kdy jsme na mikinách jezdili jako na bobech, na bruslích a prováděli jiné skopičiny, se děti v rolích vystřídaly.

Výstup

Výstup, kdy děti prezentovaly nikoli to, co chtějí být ony, ale co chce být kamarád (partner ve dvojici)

L chce být orel, a to proto, že umí rychlé létat, je dobrý lovec a na zemi se mu nemůže nic stát. Je vysoko.
T chce být, opice – umí lézt a skákat po stromech a „lovit banány“.
L chce být velryba – má rád vodu a rád se potápí.
J chce být gepard – je krásný a hlavně rychlý.
D chce být medvěd – bydlí v lese a D má prý les rád.
A chce být sova – aby mohla být v noci vzhůru.
V chce být krokodýl – může být ve vodě i na suchu a to jí vyhovuje.
K chce být ptákem – aby mohla lítat do teplých krajin.
A chce být žirafa – má dlouhý krk a všude vidí.
M chce být lev – žije v Africe, v teple a také by se chtěla kamarádit s opicí. (když jsem ji upozornila, že lev by asi opici sežral, odpověděla mi, že ona jako lev určitě NE).
T by chtěl být kočka – má hebkou srst a každý by se s ní mazlil.
M by chtěla být srnka – má krásné dlouhé nohy a je moc hezká.
T by chtěl být lední medvěd – má rád zimu a líbí se mu skákat na ledových krách.

Shrnutí

Velmi příjemně mě překvapilo, že se ani jedno zvířátko neopakovalo, a že děti dokázaly vymyslet, PROČ chtějí být právě tímto zvířetem. Evidentně nad tím přemýšlely a jejich zdůvodnění mělo hlavu a patu. Občas se stalo, že ten, co sděloval ostatním, se musel znovu poradit s kamarádem ve dvojici, ale nakonec úkol všechny děti zvládly. Dál bylo pro mě zajímavé, že se zde u některých dětí promítly jejich povahové vlastnosti.

RYBÍ KOST

Co je to metoda rybí kost

Tato metoda nám umožňuje společnými silami vytáhnout z příběhu, článku, z čehokoli to podstatné. V jiné variantě například hledáte, kde se stala chyba, proč nám něco nefunguje jak by mělo, zkrátka hledáte, kde a proč vznikl problém a snažíte se problém společně vyřešit.
Slouží nám k tomu obrázek „rybí kostry“, kde si připravíte otázky, které děti vedou. V našem případě otázky vedly k tomu, aby děti dokázaly vyhmátnout to podstatné z textu a ve finále sestavily celý vyslechnutý příběh.
Klást otázky, abyste nedostali odpovědi typu ano ne, je velmi těžké. Tato metoda RWCT nám to usnadňuje, vede nás.

Záměr

Soustředit se, prožít a porozumět textu, později si ho vybavit.

Pomůcky

Magnetofon, kazeta s koledami, svíčka, flip chart s rybí kostí, fix, kniha koled s barevnými ilustracemi (reprodukcemi) lidových i slavných umělců.

Popis činnosti – Příprava a motivace

první den
Děti se sesedly kolem flip chartu, kde byla nakreslena rybí kost, kde každá kostička měla v rohu umístěnu otázku (děti seděly na polštářcích). Zatáhla jsem závěsy na oknech a zapálila jsem s příslušnou slovní instrukcí o bezpečném zacházení s otevřeným ohněm svíčku. Pustila jsem vánoční koledu „Tichá noc, svatá noc“. Po vyslechnutí koledy jsem se dětí zeptala, proč nám svítí svíčka, a proč jsme si pustili vánoční koledu. O čem si asi budeme povídat. Došli jsme k závěru, že si budeme povídat o Vánocích a o Ježíškovi. Ježíšek se narodil už hodně dávno, ale lidé na to nezapomněli a každý rok si příběh o narození Ježíška připomínají.
Vyprávěla jsem dětem Vánoční příběh o narození Ježíška.
Následovala malá přestávka na protažení, osvěžení, WC…
Po přestávce jsme se společně zadívali na prázdnou rybí kost. Poprosila jsem děti, zda by mi pomohly kost zaplnit. Postupovali jsme podle otázek a děti vzpomínaly, čím příběh začal, kdo v něm vystupoval, co se událo apod. Monika (kolegyně) podle tohoto diktátu malovala děj do rybí kosti. Postupně jsme zaplnili celou kost a obrázky nám daly dohromady celý vyprávěný příběh.
Na úplný závěr jsem dětem ukázala knihu, kde slavní i lidoví umělci ztvárnili příběh o narození Ježíška. Kdo chtěl, mohl se podívat. Chtěli všichni.
Během dalších dnů se děti k obrázkům vracely, postupně si je samy vymalovaly.

Po týdnu – záměr

Najít ve vánočních koledách příběh o narození Ježíška, uvědomit si sílu a krásu těchto okamžiků a této tradice.

Pomůcky

Kytara, flip chart s obrázky v rybí kosti.

Popis činnosti

Řekla jsem dětem, že příběh o narození Ježíška si lidé nejen každý rok vyprávěli a připomínali, ale mnoho umělců i obyčejných lidí mělo potřebu příběh namalovat nebo složit o něm básničku či písničku. Společně s kytarou jsme si zpívali koledy jako „Byla cesta, byla ušlapaná, Pásli ovce valaši, Nesem vám noviny, Půjdem spolu do Betléma, apod.
A opravdu. Zjistili jsme, že ve vánočních písních celý příběh o narození Ježíška najdeme. Monika koledy umísťovala do správných obrázků na rybí kosti a my jsme si znovu celý příběh připomněli a hlavně jsme se shodli, že se všichni na Ježíška moc a moc těšíme.

PLÁNOVÁNÍ POZPÁTKU

Co je to plánování pozpátku

Začít tím, že máme na mysli konec, znamená začít s jasným chápáním vlastního cíle. Znamená to vědět, kam jdu, abych lépe pochopil, kde jsem teď, a aby kroky, které udělám, vedly vždy tím správným směrem.

Záměr

Společně dojít k poznání, že koření se dává do každého pokrmu.

Příprava

Na internetu jsem si našla informace o kořeních, která si budeme s dětmi prohlížet, zkoumat jejich vůni, hledat na globu kde se pěstují, popřípadě ochutnávat.

Pomůcky

Flipchart, globus, kuchařské knihy, pytlíčky s kořením.

Popis činnosti - první den

Děti si vzaly židličky, sedly si před tabuli, kde byl připraven flipchart a na něm uprostřed nakreslen talíř s jídlem a příborem. Ptala jsem se dětí, jestli poznaly, co je na obrázku a čím se asi budeme zabývat. Došli jsme k závěru, že dnes budeme společně připravovat slavnostní hostinu.
Ptala jsem se dětí, kdo byl někdy v restauraci nebo třeba na svatbě, či jiné oslavě, co tam jedl, jak vypadala slavnostní tabule. Využila jsem zkušeností dětí, a tak jak si děti vzpomínaly na své kulinářské zážitky, vznikala myšlenková mapa, kam kolegyně Monika postupně kreslila předkrm, polévku, hlavní jídlo, dezert, nechyběl ani salát a kompot, děti si vzpomněly i na sýry a ovoce. Nezapomněli jsme ani na nápoje. Po skončení, kdo chtěl, mohl obrázky na myšlenkové mapě vybarvit.

druhý den

Sesedli jsme se ke stolečku, kde byl uprostřed globus. Nejprve jsme si na globu ukázali jednotlivé kontinenty a země.
Před sebou jsem měla 3 kuchařské knihy, které jsem si půjčila od paní kuchařky. Byla to kuchařská kniha polévek, hlavních jídel a moučníků.
Podívali jsme se na myšlenkovou mapu, a protože jsem neměla kuchařku předkrmů, začali jsme polévkami. Přečetla jsem dětem seznam polévek a ony si vybraly, který z receptů přečtu. Takto jsme postupovali i s hlavním jídlem a moučníky. Z každé kuchařky jsme si přečetli několik receptů a došli jsme k závěru, že vždy u každého receptu je na závěr uveden výčet koření, která se do pokrmu dávají. Získali jsme informaci, že každý recept je jiný, každé jídlo se skládá z jiných druhů potravin, ale žádné jídlo se neobejde bez koření.

V další fázi, po malé přestávce, jsem přinesla koš s kořením vypůjčeným od paní kuchařky. Byly to pytlíčky, které jsem opatrně otevřela a nechala kolovat. Děti se dívaly na obrázek, který je na každém pytlíčku s kořením, a samozřejmě si koření prohlédly a očichaly. Zároveň jsem si řekli odkud koření pochází, zda se pěstuje u nás nebo někde v tropických krajích a do kterého jídla se nejčastěji dává. Zjistili jsme, že všechna koření se získávají z rostlin. Některé děti si vzpomněly, že jejich maminka nebo babička koření pěstují za oknem, na balkoně nebo na zahrádce. Některá koření jsme i opatrně ochutnali. Na úplný závěr, ten kdo chtěl, zkoušel poznat některá koření poslepu, jen podle vůně.

Závěr

Děti skutečně přišly samy na to, že bez koření se neobejde žádný pokrm. Pokud se jich dnes zeptáte, co se dává do jídla, ihned vám odpoví, že koření. Jedna informace je obzvláště zaujala. A to, že šafrán je nejdražší koření na světě, dokonce je dražší, než zlato.

KOSTKA

Co je to metoda kostka

Kostka je učební strategie, která využívá symbol hrací kostky. Kostka má 6 stran, každá strana kostky umožňuje vnímat a uvažovat o tématu z mnoha hledisek. 1 popiš, 2 porovnej, 3 asociuj, 4 analyzuj, 5 aplikuj, 6 argumentuj pro a proti.

Záměr

Popiš obrázek tak, abychom my, co ho nevidíme, uhodli co na obrázku je.

Příprava

Zatím jsem použila první z bodů metody kostka, později navážu a budu pokračovat. Protože jsem chtěla použít pouze 3 strany kostky s čísly 1, 2, 3. Pomocí lepítek jsem ostatní strany kostky zaslepila. Dále jsem si připravila 3 hromádky obrázků, které se od sebe lišily. Na některých byly jen předměty, některé byly dějově bohatší.

Pomůcky

Kostka, obrázky.

Popis činnosti

Děti jsem rozdělila do 5 skupin po 3 dětech. V každé skupině byl alespoň jeden předškolák. Ten měl, mimo jiné, za úkol dohlížet, aby se vystřídaly všechny děti ve skupině. Ukázala jsem dětem na 3 hromádky obrázků, které byly označeny čísly 1, 2, 3. Vysvětlila jsem jim, že budou postupně házet kostkou, na které jsou pro tentokrát pouze čísla od jedné do tří. Podle toho, které číslo padne, si z příslušné hromádky označené stejným číslem vezmou obrázek. Ten, kdo si obrázek vezme, se poradí s ostatními a pak se pokusí obrázek popsat. Obrázek při tom drží tak, aby ostatní viděli co na obrázku je. Tímto způsobem se děti střídaly jak ve skupinách, tak uvnitř skupin.
V další fázi jsem dětem úkol ztížila. Děti popisovaly obrázek, ale tak, aby ostatní děti obrázek neviděly a zkusily podle popisu poznat co na obrázku je. Předškoláky jsem nechala pracovat samostatně, mladším dětem jsem, pokud došlo k zádrhelu, pomáhala vhodně volenými otázkami.

Závěr

Popis obrázku je důležitý z mnoha oblastí dětského vývoje (představivost, slovní zásoba, sdělnost, logika, logopedie, soustředění, pozorování, správné vyvození závěrů) a proto je potřeba tuto dovednost cvičit a rozvíjet.
Přínos této metody vidím v tom, že i když nemohu v podmínkách mateřské školy tuto metodu použít v celé její šíři, tím, že obyčejný popis obrázku ozvláštním házením kostky a umožním dětem vybrat si obrázek z označené hromádky, děti mnohem ochotněji a soustředěněji pracují!

ČTENÍ S PŘEDVÍDÁNÍM

Co je to čtení s předvídáním

Na základě vhodně zvolených obrázků, které posunují děj příběhu, mají děti ve skupinách vymyslet co se na obrázcích děje, děj spojit dohromady a vytvořit příběh.
Metoda se neomezuje pouze na popis obrázku, ale vede děti k pochopení děje a spojení tohoto děje do smysluplného příběhu.

Záměr

Podnítit fantazii dětí, podpořit týmovou práci, cvičit samostatný řečový projev.

Motivace

Ukáži dětem titulní list knížky. Řeknu dětem, že v této knížce je ukrytý příběh, který neznáme, je tedy pro nás tajemstvím. Toto tajemství se spolu pokusíme odhalit.

Popis činnosti

Děti byly rozděleny do 3 skupin. Po celé třídě byly rozhozeny obrázky rubem nahoru, které byly označeny číslicemi od 2 do 9 (pro všechny skupiny stejné). Děti postupně hledaly podle mých pokynů obrázky ve správném pořadí. Každý obrázek si společně ve skupině prohlédly a snažily se vymyslet co se na obrázku děje. Obcházela jsem skupiny, aby mi děti řekly, co si myslí, že se na obrázku děje, co vymyslely. Mluvčí každé skupiny dohlížel na to, aby se děti ve skupiny střídaly jak ve vyhledávání obrázků, tak v interpretaci společně vymyšleného děje.
Obrázky si každá skupina řadila vedle sebe. Na závěr každý tým ostatním sdělil svůj příběh.

Po malé přestávce jsem dětem z knížky přečetla skutečný příběh, abychom si ověřili, zda nám naše fantazie pomohla odhalit tajemství v knížce ukryté.

Pomůcky: knížka J. Boehmelová, Christian Zimmer – Pirátské příhody, kapitola „hodně špatná výměna“, obrázky z této knížky označené čísly.

BOD ZLOMU

Co je to Bod zlomu

Skupiny dostanou hesla (v našem případě obrázky), která nějak souvisejí s probíraným tématem a která mají seřadit podle důležitosti. V určitém bodu dojde i na hesla, která pro všechny ve skupině už důležitá nejsou. Nastává bod zlomu. Tento bod zlomu nastává u každého jedince jinde, což vede k diskuzi. Tedy metoda bodu zlomu nutí účastníky k rozvinutí diskuse, k obohacení vlastního směru uvažování, popřípadě k uznání argumentů ostatních.

Záměr

zapojit všechny děti, motivovat je ke spolupráci, umět přijmout názor druhého.

1. Děti pracují ve skupinách. Každý ve skupině má možnost prosazovat svůj názor a vysvětlit ostatním ve skupině důvod proč se tak rozhodl. Zároveň musí vyslechnout argumenty ostatních, popřípadě ustoupit většině (což nebývá vždy lehké).
2. Skupiny musejí obhájit svá rozhodnutí před ostatními. Vznikne debata, na jejímž základě může dojít i k přehodnocení výsledku u některé ze skupin.

Motivace

Navázala jsem na výlet do lesoparku Cibulka, který jsme minulý týden absolvovali. Děti si měly za úkol představit, že po živelné pohromě, která naši oblast zasáhla, bychom se museli sbalit do jednoho batohu tak, abychom na kopci v lese ve zdraví přežili 3 dny.

Popis činnosti

Děti byly rozděleny do 5 skupin po 3. Každá skupina dostala 15 obrázků, prázdný papír a lepidlo. Nejdříve jsme si společně všechny obrázky prohlédli, abychom dobře identifikovali, co na obrázcích je. Následoval úkol:

„Raďte se ve skupině, vyjadřujte svůj názor, a když se shodnete, nalepte obrázky odshora dolů podle toho, co se vám zdá pro vaše přežití v lese důležité. Nahoře budou věci podle vás nejdůležitější, dole ty nejméně potřebné.“

Po malé občerstvovací přestávce jsem dala prostor všem skupinám k obhájení a vysvětlení, které věci děti považovaly za důležité a co by si asi s sebou už nevzaly (BOD ZLOMU).